Chaos: Hlas nože

Na začátek musím říct, že k této knize bych se asi jen tak nedostala. Obálka by mě jen tak nezaujala (ano vím, že se nemá soudit kniha podle obalu, ale asi bych na ní nikde jen tak  nenarazila). A jakto, že o ní teď píšu?

Viděla jsem jí u své kamarádky, která má ráda fantasy, stejně jako já. V tu dobu se konal veletrh knih, kde jsem si jí ve výprodeji také koupila. Chvíli trvalo než jsem se k ní dostala, protože si většinou pořizuji větší množství najednou a bohužel nemám tolik času na čtení, kolik bych si představovala. 

V tu chvíli jsem ještě nevěděla, jaké to pro mě bude překvapení.

Mladý Todd Hewitt je posledním ,,nedospělým" klukem ve městem zvaném Prentisstown. Brzo mu má být třináct a má se stát mužem. Jenže to neví, co ho čeká. Todd mi na začátku přišel takový nijaký. Byl negativně ovlivněný ,,špatným" hlukem mužů z Prentisstownu. Nebyl pořádně vzdělaný a neuměl ani číst, protože to bylo zakázáno. Byl zvyklý pracovat na farmě. Jako osobnost se začal formovat poté, co musel z městečka utéct. V té době potkal Violu Eadovou. Jejich setkání bylo pro něj šokující, protože si celou dobu myslel, že ženy v Novém světě už vůbec nežijí.

Viola byla holka, která se v Novém světě ocitla z ničeho nic po ztroskotání průzkumné lodi. Najednou musela čelit hluku a agresivním obyvatelům Prentisstownu. Byla zmatená a ztracená, než poznala Todda, se kterým se vydala na cesty.

Knihu jsem četla poměrně dlouho. Přišla mi malinko náročnější, což mi vůbec nevadí. Ba naopak. Mám ráda knihy, u kterých musím přemýšlet. Ale tady byla ta složitost v něčem jiném. Celý příběh byl plný hluku, vlastně čtete o tom, jak všude slyšíte myšlenky úplně každého tvora (kromě žen). Když jsem to četla, jak kdybych ten hluk v hlavě měla taky. Proto jsem nevydržela číst dlouho v kuse a musela jsem si dávat pauzy. Nebyl to příběh ve stylu: Nemohla jsem se odrhnout od děje a louskala to celou noc. To opravdu ne, tady jsem byla vděčná klidně i za den bez hluku. Ale pozor, tohle vůbec nedělá tu knihu špatnou. Celá zápletka se mi zalíbila. Co je pro mě hlavní, je to, že je příběh originální. A toho já si poslední dobou dost cením. Najít originální zápletku v hromadě příběhů kopírujících už napsané story (kolikrát to jsou naschvál ještě ty  nejprofláknutější), je jako vsázet sportku.

Občas mi přišli některé části dost drastické, ale to zřejmě proto, že nejsem zvyklá něco takového číst. Kdo rád čte třeba horory nebo knihy typu: Hry o trůny, tak pro ně to bude pohádka. Některé části byly zase trochu nereálné, např. Jak mohl Aaron přežít skoro celou knihu, přesto všechno, co se mu stalo? Někdy byly postavy jak nesmrtelné.

Na závěr bych řekla asi jen to, že i když jsem těch 367 stránek louskala skoro měsíc, tak to stálo za to si přečíst. A rozhodně už se musím naučit nevybírat knihy podle obalu. :D 

Celkové hodnocení: ****

Pozn.: Už mám rozečtený druhý díl, tak čekejte další článek. ;)